Kouzlo terapie

Psychoterapie – Aneta Lauterbachová
0 comments

První sezení v psychoterapii – osobní zkušenost

Možná uvažujete o tom, že byste začali s psychoterapii, třeba vás čeká vaše první sezení, nebo možná znáte někoho, kdo by mohl z psychoterapie profitovat. Pro všechny z vás je tenhle článek.
Ve své diplomové práci jsem se věnovala prvnímu sezení z vědeckého pohledu a tomuto tématu zasvětila také výzkum (k přečtení zde: http://is.muni.cz/th/429223/fss_m/dp_lauterbachova.pdf). Zrovna také stříhám video, kde mluvím o pár tipech, které mohou před první terapeutickou hodinou pomoci (brzy přidám odkaz, slibuju). Ale protože tohle téma cítím jako důležité, chci se zde rozepsat ještě o třetím pohledu na věc a to mé osobní zkušenosti z prvního setkání. Pokusím se ji shrnout do několika bodů.
  • Vstup do psychoterapie jsem dlouho odkládala. Přestože jsem měla aktuálně co v terapii řešit a bylo mi jasné, že mi hodně pomůže. I přes to, že jsem psychoterapii studovala a věděla tedy, do čeho půjdu. A i když jsem věděla, že jako budoucí terapeut do psychoterapie tak jako tak jednou vstoupím… přesto jsem to odkládala. Několik let jsem s tou myšlenkou koketovala, několik měsíců, kdy mi nebylo zrovna nejlíp, jsem rozhodnutí odkládala, a pak ještě trvalo pár týdnů, kdy už jsem byla rozhodnutá, ale otálela jsem s objednáním se. Byla jsem nejistá, nervózní, možná jsem se trochu bála, co v sobě odhalím, snad i trochu zklamání z terapeuta, který mi třeba nebude sedět… Na vlastní kůži jsem tedy okusila tu nejistotu, kterou má nejspíš mnoho klientů – opravdu psychoterapii potřebuji?, neměla bych si umět pomoct spíš sama?, pomůže mi to? a nebude to ztráta času a peněz? a co když mi terapeut nesedne?…

Rozhodnutí o vstupu do terapie je opředeno mnoha pochybnostmi a nelze ho uspěchat.

  • Nakonec moje rozhodnutí se objednat proběhlo rychle – na psychoterapeutickém výcviku mi nebylo moc dobře a už jsem tam nestihla dořešit to, co jsem potřebovala. A tak jsem se vrátila do Brna, kde jsem v té době neměla moc podpory, a věděla jsem, že potřebuji rychle jednat. Na Google jsem si vyhledala několik odkazů a zajímala mě cena, pohlaví terapeutů, jak na mě působí skrze fotografii. První vyhovující terapeutku jsem kontaktovala e-mailem a objednala se.

Když už nastane čas pro psychoterapii, je dobré do toho prostě skočit, než si to člověk zase rozmyslí…

  • Na první schůzku jsem nedorazila – ne vlastní vinou. Teprve v okamžik, kdy už jsem na sezení měla být, jsem měla možnost se přes telefon terapeutce omluvit. Cítila jsem se hrozně, protože jsem věděla, že ji připravuji o čas. Vyjádřila jsem svou upřímnou lítost a zároveň opravdové odhodlání s terapií začít. Ona zareagovala úplně skvěle – řekla mi, že měla strach, jestli se něco nestalo, vyjádřila mi pochopení, že se takové věci stávají, poděkovala, že jí vůbec dávám vědět. Bylo to poprvé, co jsem slyšela její hlas a ohromně na mě tím vším zapůsobila.

Nenadálé události je dobré s terapeutem na rovinu probrat – jeho reakce může pomoci ve vytváření dojmu, zda mi tento člověk může opravdu pomoci.

  • První sezení se nakonec „napodruhé“ uskutečnit podařilo. Termín setkání jsme posunuly na další týden. Během těch několik dní se můj život proměnil o 180 stupňů. Přítel dorazil ze Španělska, kde tehdy bydlel, neočekávaně jako romantické překvapení. Po solidní krizi, kterou jsme ten čas prožívali, jsme se najednou houpali na vlnách blažené spokojenosti. Tehdy mi to připadalo neuvěřitelné, ale ve skutečnosti se podobný posun uděje v životech většiny klientů, kteří se do psychoterapie objednají. Tomuhle efektu – tzv. pretreatment change se věnuje množství studií, které sledují, že většině lidem se už po objednání se uleví a registrují ve svém životě změny.

V čase mezi objednáním do psychoterapie a prvním sezením zaznamená většina klientů změnu ve svém životě. Přesto je dobré v rozhodnutí setrvat a na sezení jít.

  • Když uplynulo několik dní pohody a nastal den psychoterapie, hodně jsem váhala, jestli vůbec jít, když momentálně nemám co řešit. Také kvůli výčitkám svědomí, že už jsem jedno sezení prošvihla, jsem nakonec dorazila. Bylo to určitě jedno z mých nejšťastnějších rozhodnutí v životě.
  • Terapeutka mě překvapila, protože vypadala úplně jinak než fotce. Po krátkém úžasu jsem shledala, že je ve skutečnosti mnohem sympatičtější a příjemnější než jak působila z webu. Pozorovala jsem ji ostražitě a sledovala, jak postupuje. Zajímalo mě to a ověřovala jsem si skrze to, zda k ní můžu mít důvěru. Myslím, že je to úplně přirozené a dělá to většina lidí. Je dobré se zaměřit na to, jak nám psychoterapeut sedí. Jeho osobnost je totiž hlavním nástrojem terapie a právě s ním budeme procházet úseky své cesty, kam by se s námi jiní báli vydat.

První dojem z terapeuta bývá důležitý – prozradí nám, jestli nám do budoucna terapeut bude vyhovovat a nakolik tedy bude psychoterapie úspěšná.

  • Moje první sezení bylo takové oťukávací, seznamovací, zjišťovací „co a jak“ a nešlo příliš do hloubky nebo silných emocí. Nevím, nakolik to bylo tím, že jsem byla ty dny tak šťastná nebo jak moc hrála roli má přirozená tendence držet se spíše zpátky než získám v druhého člověka plnou důvěru. Když nad tím takhle zpětně přemýšlím, vidím, že jsem spíše ten typ klienta, který si na prvním sezení potřebuje osahat zkušenost samotnou a vyzjistit terén, kudy lze do budoucna kráčet. Pak jsou tu ale i ti lidé, kteří využijí právě bezpečí, které cítí díky tomu, že je druhý člověk nezná, nejsou s ním nijak provázáni a je jim zatím jedno, jak je bude hodnotit – v tom případě může být první sezení velmi intenzivní a emotivní, protože se skočí rovnou do hloubky.

Někdo využívá první sezení ke zjištění, jak moc může být k terapeutovi důvěřivý, někdo jiný pak využije situace, která není nijak zatížená, a skočí do toho po hlavě. Obojí je v pořádku.

  • Zpětně vidím několik momentů, kterými si mě terapeutka „získala“. Tehdy jsem ale měla celé sezení jako rozmazanou skvrnu, která docela velkou rychlostí prosvištěla kolem mě. Na začátku jsem byla nervózní, v průběhu jsem se zklidnila, ale přesto jsem byla trochu napjatá, ke konci jsem byla rozpačitá, protože už mezi námi s psychoterapeutkou začal vznikat důvěrnější vztah, ale zároveň mi došlo to (na co jsem v průběhu schůzky docela zapomněla), že je profesionálem, kterému za to platím. Hodně na mě zapůsobila, když mi nabídla, že se mi ve svém stylu práce přizpůsobí. Je sice satiterapeutka, ale poté, co zjistila, že studuji PCA, mi nabídla, že bude dávat více prostoru mě. Také mě zaujalo, když mi během sezení odkrývala karty a já jsem tak mohla nakouknout do způsobu, jak uvažuje. Líbilo se mi, že je v setkání transparentní a zároveň jsem si skrze to ověřovala, že opravdu ví, co dělá.

Všem respondentům mého výzkumu vyhovovalo, když terapeut v prvním sezení vyjádřil ochotu přizpůsobit svou práci a prostředí tomu, co oni sami potřebují. Oceňovali také, když k nim byl terapeut upřímný a projevoval se jako běžný člověk. Zároveň je však uklidňovalo, když psychoterapeut na drobnostech ukazoval i svoji odbornost.

Je to už dva a půl roku, co jsem byla na svém prvním sezení. Přestože si jej pamatuji jen matně, ten pocit dobrodružství a závěrečné spokojenosti si pamatuji živě dodnes. Moc bych vám přála, abyste i vy mohli poznat tenhle pocit. Poté, co se vám událo a všem tom odhodlávání se do psychoterapie vstoupit je to jako balzám na duši.
A proto mám pro vás ještě poslední tip: pokud s terapeutem nebudete spokojeni, nebojte se následovat svou intuici a objednat se k někomu jinému. Ne s každým si sedneme. Proto by byla škoda ztrácet čas s někým, kdo nám nerozumí, necítíme k němu důvěry nebo to prostě a jednoduše nefunguje. Až to přijde, poznáte to kouzlo, je to jako elektrizující jiskra, která vám řekne: „Stojí to za to“.
P.S.: A jak probíhá první sezení u mě jako psychoterapeuta? Dozvíte se v tomto videu:

Leave A Comment