Kouzlo terapie

Terapie – Aneta Lauterbachová
0 comments

Psychoterapeutický výcvik

Sedím ve vlaku, jedu na výcvik. Vůbec, ale vůůůbec se mi tam nechce. Tak jako vždycky. A tak si říkám, proč vlastně platit 12 tisíc za semestr po dobu pěti let a k tomu mít další extra výdaje, když jezdím na setkání hlavně z povinnosti?

http://www.youmatter.suicidepreventionlifeline.org/group-therapy/

V téhle souvislosti mě napadá prozradit vám víc, pokud budete chtít. Dnešní článek je o tom, co to vůbec terapeutický výcvik je. Hned v dalším příspěvku vám napíšu, jak zatím probíhá ten můj (jsem ve čtvrtém roku, tak už máme dost za sebou) a proč jsem z něj sice tak unavená a nikdy se mi na setkání nechce, ale zároveň si myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v životě.

Psychoterapeutický výcvik (v našich kruzích familiárně pouze „výcvik“) je v oblasti terapie a postupně v celém tom světě pomáhajících profesí (psychologie, poradenství, sociální práce, atd.) takovou nepsanou nutností. Zákon sice absolvování podobného kurzu nenařizuje, ale soukromé instituty pružně reagují na obrovský zájem těch, kteří touží po tom být dobří v profesi, do hloubky poznat sám sebe nebo alespoň mít plusové body v životopise. Všechny obory vysokých škol tady v Česku totiž nepřipravují studenty na skutečnou praxi – hodně toho sice víme o historii našeho oboru, různých teoriích a teoreticky i trochu o tom, jak to vypadá v praxi, ale jak jednat s klientem tak, abychom mu pomohli, na to si musíme platit další soukromé vzdělávání – výcvik.

Výcvik je obvykle v duchu jednoho terapeutického přístupu (například já jsem si vybrala rogersovský Person Centered Approch). To do jisté míry ovlivňuje jeho náplň a průběh. Ve většině výcviků frekventanti absolvují tzv. sebezkušenost. Znamená to, že nahlíží dovnitř sebe a poznávají často skryté a nepoznané oblasti své psychiky nebo mají prostor léčit si stará či současná zranění, obvykle v „zážitkových“ skupinách (probíhají podobně jako skupinová terapie, jen s tím rozdílem, že jejich složení jsou lidé, kteří aspirují na to být profesionálové, což ovlivňuje průběh setkávání) v kombinaci s individuální terapií. Ve skupině lidé mluví o sobě, sledují své vnitřní prožitky, když mluví někdo jiný, postupně se také komplikují vztahy uvnitř skupiny. Poznat sám sebe (alespoň do té míry, jak to v dané době lze) je velmi důležité pro setkávání se v hloubce s druhým člověkem – je důležité znát své slabiny, svá bolavá místa, abychom s trhlinami ve vztahu s druhým dokázali pracovat.

littlefun.org

Další částí výcviku jsou pak obvykle nácviky. Učíme se tím, že si to rovnou na sobě navzájem zkoušíme, jak s druhým hovořit, různé techniky, jak nakládat s různými situacemi, až po standardní formát hodinové terapie. Cennými jsou na tom nejenom prvky jako „zažít si to“, ale také zpětná vazba od ostatních účastníků a vedoucích terapeutů.

Pro kompletní absolvování (obvykle jde o rozsah čtyř až sedmi let) musí všichni účastníci pracovat s vlastními klienty. Své první zkušenosti s terapií rozebírají v tzv. supervizních setkáních, která jsou prostorem, kde mohou probírat své úspěchy i neúspěchy, otazníky i obavy. Zkušený/á terapeut/ka, který/á takové schůzky vede, dává začátečníkům profesionálům oporu i rady, a tak jim pomáhá vkročit co nejpřipravenější do světa terapie.

Počet účastníků, stejně jako terapeutů vedoucích, podmínky vstupu i ukončení, cena za semestr, rozsah hodin i průběh výcviku se velmi liší podle institutu, který výcvik provozuje. Abyste mohli získat přesnější představu o tom, jak to celé probíhá, popíšu vám v příštím článku, jakým procesem procházím ve svém výcviku. Takže pokud vás to zajímá, přijďte zase sem – na psychoterapeuticky.blogspot.com:)!

P.S.: Máte nějaké otázky ohledně výcviků? Pište do komentářů, zajímá mě to.

Leave A Comment