Kouzlo terapie

Psychoterapie – Aneta Lauterbachová
0 comments

O závislosti na terapii

Mám pro vás tip na zajímavý dokument o Marilyn Monroe – Poslední sezení. Vyjma přiblížení jejího osobního příběhu, zprostředkovává dokument také podstatné otázky terapie – například zavislost na terapeutovi.

Monroe terapii navštěvovala několik let, u svého posledního terapeuta (R.R. Greensona) jeden čas dokonce bydlela, a když odcestoval do Evropy, posílala mu nahrávky toho, jak sama hovoří.

Monroe se pravděpodobně stala na psychoterapii závislou. O tom, že se to může stát, jak s tím terapeuti pracují a že závislostí v terapii může být více, je tento článek.

 

Jako posluchač ve škole a frekventant výcviku jsem o závislosti na terapii (popřípadě o mnohomnoholetých klientech), slyšela terapeuty často hovořit.

Je-li terapie dlouhodobá systematická práce na sobě, která ale má vést k uzdravení a samostatnosti klienta, pak kde je ta hranice, kdy ještě terapie pomáhá, a kdy už je na ní klient závislý? A pokud taková hranice je, tak jak ji poznat? A je to zodpovědnost terapeuta, aby rozhodl o tom, kdy už by měl klient terapii ukončit, nebo je to kompetence klienta, která by mu terapeutovým jednáním byla odebrána?

Z pohledu různých psychoterapeutických přístupů se samozřejmě odpovědi na tyto otázky různí. Například pro psychoanalytické terapeuty (obzvláště ty, kteří pracují tradičně) je terapie o závazku na mnoho let a vysoké frekvenci sezení. Opravdu mě překvapilo, když jeden terapeut tohoto zaměření odpověděl: „Klientům říkám, že ideální je chodit pětkrát týdně. Samozřejmě to většinou nejde naplnit, proto je skvělé, když se podaří dohodnout se na čtyřech sezeních každý týden. Tři sezení jsou ještě dostačující, ale dvě hodiny týdně považuji za naprosté minimum. Nedovedu si představit, že bych já osobně s klienty pracoval jen jednou týdně“. I pro tyto terapeuty však je ukončení terapie důležitým prvkem terapie – konec setkávání je pro klienta důležitý, přestože po tak dlouhé době zároveň těžký.

V PCA (Terapii zaměřené na člověka) se k otázce závislosti na terapii, popřípadě jejího ukončování, terapeuti staví trochu jinak. Pokud je terapie o klientovi a jeho potřebách, a je-li brán jako hlavní autorita pro to, aby věci hodnotil a rozhodoval se sám za sebe, pak je i otázka závislosti a ukončování více nasměrována k němu. Je v klientově kompetenci, aby se sám rozhodl, čemu a jak se v terapii bude věnovat, stejně tak, jak dlouhý čas k tomu potřebuje.

http://latinamericana.tumblr.com/post/ 56716817989

Pamatuji si, kdy jsem si jako klient terapie nedokázala představit, že bych o terapeutický čas, který je jen pro mě, přišla. Několik měsíců jsem se s terapeutkou setkávala každý týden a nedokázala jsem si představit, že jednou nastane čas, kdy už nebudu potřebovat tolik prostoru. Za celý týden se mi vždy nahrnulo tolik materiálu, že nikdy nebylo možné ho všechen zpracovat a obrousit. Tehdy, když byl proces ve mně opravdu intenzivní, jsem si opravdu dokázala představit, že pokud by mi na to stačily finanční prostředky, chodila bych k terapeutce klidně vícekrát týdně.

Trvalo to pouze určité období, kdy jsem potřebovala více opory, protože jsme se v terapii dostaly hodně do hloubky. Poté, co jsem nalezla víc prostředků, jak se sebou pracovat, v sobě, tahle potřeba setkávat se s terapeutem pominula.

Otázku zavíslosti ale my terapeuti nezažíváme jen v pozici profesionála nebo klienta ve vlastní terapii, ale domnívám se, že také ve výcvicích. S kolegy ve výcviku jsme se už zamýšleli nad tím, jaké to bude, až se s těmi lidmi, se kterými se pravidelně intenzivně a hluboce setkáváme, prostě přestaneme vídat. A domnívám se, že je možné začít být na takovémto způsobu trávení času i závislý. Může to být pak stimul vstupovat do dalších a dalších výcviků?
Jak nad tím tak přemýšlím, napadá mě ještě poslední oblast, o které jsem nikdy neslyšela nikoho hovořit, ale která mi nepřipadá zase tak nepředstavitelná. Může být i terapeut závislý na činnosti, kterou vykonává? Workoholismus je jistě zastoupen ve všech profesích. V terapii navíc terapeut může sytit své potřeby blízkosti s lidmi, mezilidského kontakti, uznání a vděčnosti, ale samozřejmě také potřeby pomáhat a u někoho snad i potřeby býti spasitelem. Ale o tom už zase někdy jindy…

Leave A Comment