Kouzlo terapie

Psychoterapie – Aneta Lauterbachová
0 comments

O pohybu v terapii

http://well.blogs.nytimes.com/2013/03/25/ looking-for-evidence-that-therapy-works/?_r=0

O tom, co je terapie, jak probíhá a kdo ji poskytuje, si lidé obvykle vytváří představu pouze ze zprostředkovaných informací. Z filmů, reklam či knih, což může být nejčastější zdroj, dostáváme jasnou zprávu – terapie probíhá na kanapi nebo na pěkném starožitném křesle nebo gauči.

„Kde máte pohovku, pane doktore?“ je podle Horrockse (2005) nejčastější stereotypní představa, kterou si lidé do terapie přináší.

 Sama jsem si na své terapii vždy sedla a pak po celou hodinu spořádaně seděla. Když jsme ve výcviku nebo ve škole terapii nacvičovali, vždy se jako první řešilo sezení – pěkně dvě židle, v rozestupu „tak akorát“ a ti pečliví vždy dodrželi úhel 90 stupňů, aby mohli být s klientem v kontaktu a zároveň měli oba možnost odhlédnout stranou.
Ne všichni terapeuti to tak ale mají.

Zastánci tradiční psychoanalýzy si například stále nemohou vynachválit možnost položení klienta na pohovce, přičemž někteří ještě pořád zachovávají Freudův zvyk být ke klientovi zády tak, aby na sebe neviděli. Musím se přiznat, že mě osobně připadá představa toho, že ve své terapii ležím, když chci, mimořádně lákavá.

Tanečně-pohyboví terapeuti zase místo položení zvedají klienta ze židle – v pohybu s ním komunikují a věří, že tanec a pohyb mohou mít nejen relaxační, ale přímo úzdravnou sílu. Protože celý život tančím a už mnohokrát jsem se účastnila nebo i vedla hodiny tanečně-pohybové terapie, cítím, že možnost pohybovat se může do terapie vnést ještě další cenný rozměr – možná pro každého jiný. Na terapeutickém výcviku jsem se ale nikdy při skupinovém sezení nezvedla ze židle a netancovala – konvence a stud mě drží přišpedlenou k židli. Zároveň mi ale pohyb v

http://evamalia.me/article/what-expect-your- first-time-psychotherapy

terapii opravdu chybí – hlava, která pracuje, jako by potřebovala občas i tělo na pomoc.

William Glasser (v Kottler & Carlson, 2003) razil v terapii nekonvenční cestu – protože byl přesvědčen o pozitivním vlivu sportu na psychický stav, radil klientům pravidelně cvičit. S jednou klientkou dokonce chodil místo sezení pravidelně běhat.

O to všechno nechci klienty připravit. Terapeutické hodině se sice říká „sezení“, ale kde je psáno, že je pro všechny nejlepší právě sedět? Já osobně chci klientům nabídnout prostor, ve kterém mohou sedět, ležet, pochodovat, když přemýšlí, nebo i komunikovat pohybem. Prostě to, co jim na daném sezení sedne.

  • Horrocks, R. (2005). Foundations of psychotherapy: an introduction to individual therapy. Basingstoke: Palgrave.
  • Kottler, J., & Carlson, J. (2003). Mumie u jídelního stolu: pozoruhodné případy z praxe dvaatřiceti předních současných psychoterapeutů. (Vyd. 1., 295 s.) Praha: Portál.

Leave A Comment